o umení reagovať podľa seba

rozhovor s umelkyňou Erikou Bezarovou

… je velmi fajn, že sem může přijít i maximálně „línej“ člověk nebo zdeptanej prací, životem, bez kapacity nebo dostatku energie a jediné, co tady musí udělat, je uvolnit se. Což je kolikrát to nejtěžší, zároveň ale veliká zkratka na životní cestě.

Ako to myslíš, skratka?

Tím jak se přes masáž člověk navrátí do svého nitra, vidí víc pravdy. A třeba si vzpomene, že rezignace není cesta. Jde vždycky o to, vrátit se „dovnitř“. Základní věc je meditace, že jo, a masáž je taky meditací – najednou tě to vypne, nemáš nic. Žádný telefon, žádné venkovní zdroje excitací, my tam máme skoro tmu, takže vnímáš sebe sama jenom přes dotek. To tě vrátí zpátky a ten návrat ti dá vždycky nějakou naději, inspiraci, motivaci třeba zase něco udělat.

Priznávajú ľudia, že to na nich takto pôsobilo?

Po masáži nemají moc slov. Potřebují to zaintegrovat. Třeba ani nechtějí na nikoho koukat, jsou zasažení a chtějí být víc v sobě. Jakmile se podívají na jiný obličej, zase se vytvoří ego, ta obálka, takže instinktivně cítí, že chtějí oddálit kontakt s jiným člověkem. A jak jsou ty skříňky hned naproti baru, vidím, když se tam zouvají, jak je to celý zamyšlený, zpomalený, ponořený do sebe…

Tak poraď, ako vystúpiť z tsunami povinností a jednoducho zájsť na masáž, ešte k tomu častejšie než raz za čas?

Skromná motivace tohoto podniku je snést oblast masáží z piedestalu zpátky na zem. Na masáž a celkově na zážitky spojené se sebepéčí lidé koukají jako na něco extra, co si musí zasloužit, co stojí hromadu peněz, takže si to můžou dovolit jenom někteří lidi. A třeba i prostředí těch podniků je často jakoby luxusní a člověk má pocit, že je to nevšední zážitek a zažívá něco za odměnu. Proto jsem i tady zvolila šedou barvu, kterou se snažím komunikovat, že bych chtěla, aby to byl každodenní nebo alespoň každotýdenní exkurz přes masáž do sebe sama. Nemáme tu ani sprchy, ani se nesnažíme být v žádném případě takovým prostředím. Ani v Thajsku, kde je konstantně pětatřicet stupňů a lidi tam chodí omnoho zpocenější, v devadesáti procentech maséren není sprcha. Přijď, jak jsi – come as you are. Všichni jsme tělesní lidi. Neštítit se sám sebe… Vadilo mi, že tady v Čechách jsou všude v masérnách zlatí budhové a hrozně drahé materiály, masáž stojí dvatisíce korun za hodinu a člověk tam jde jednou za rok a většinou třeba přes dárkový voucher, tak to, si myslím, je úplně mimo. Líbilo se mi, že thajská masáž právě tohle komunikuje. Thajská masáž je něco, co by mělo být prováděno při sebemenší bolesti těla a sebemenší bolest těla cítíme každý den. Migrény nebo menstruační bolesti a tak dále. 

Ako by si opísala svoj vzťah k vlastnému telu v minulosti a dnes?

Vzala bych to přes filtr toho, jak jsem na své tělo nacejtěná. Určitě jsem s věkem víc. Čtu ho mnohem snáz a je mi v něm příjemně obyvatelno určitě víc teď, než když jsem byla mladší. Jsem s ním víc ve smíru, už ho znám, mám ho ošahaný, jak reaguje na x věcí. Můžu třeba říct, že se moje špatný emoce snáz překládají do nějaký nemoce, a to mnohem rychleji než dřív, a myslím si, že je to tím, že mu víc věřím, tak mi i víc takhle povídá. 

 A tvoj vzťah k masážam? Ako sa budoval?

Naše rodina má ráda masáže, akorát všichni chodí na olejové, takže se i zdráhám říct, že thajské, ale dělají to Thajky. Jednou za rok přes dárkový voucher každý v rodině šel na masáž. A před třemi lety jsem měla skříplej nerv a osm měsíců jsem s tím chodila po různých doktorech a nic. Rozcvičovala jsem to jógou, mastila jsem si to a nejhorší bylo, že ani prášky to nesundavaly. Kombinace ostré a tupé bolesti zároveň. Na internetu psali, že by to mělo odejít a furt nic, fakt jsem se s tím natrápila. Pak jsem měla svátek a brácha mi dal voucher na masáž. A tak jsem šla. Pamatuji si, jak zrovna v ten den ten nerv nebolel a na cestě na tu masáž mě zas začal bolet. Říkala jsem si, jestli je to dobrý nápad zrovna teď jít na masáž, protože jsem měla zkušenost, že mě to většinou rozbolelo ještě víc, když jsem s tím něco začala dělat. Po šedesátiminutový masáži jsem vstala a nic – zmizelo to. Neobjevilo se to ani na další den, týden, měsíc… 

Pak jsem jela na návštěvu k rodičům a máma vyprávěla, že měla seklou kost u nohy, že se ji špatně chodilo a že šla na masáž a teď už zas může chodit. Bylo pro mě zajímavý, že máme podobnou zkušenost, dokonce v tom samém týdnu. Začaly jsme si o tom povídat a máma plácla, jestli si teda nechci otevřít masérnu, když nám to tak pomohlo. Tak jsme se tomu zasmály a pak, když jsem dojela domů, sedla jsem si za internet a koukala na prostory a nějak se to rozjelo…

(nalieva čaj z hlinenej kanvičky) Tú si robila ty?

Ne, ne, to jsem dovezla z Thajska. Koukám, že to přežilo tolik pádů…

Venuješ sa ešte keramike?

Mám doma v jednom pokoji zařízenej ateliér, ale nesedla jsem si k tomu už dlouho.

Keramika, tarot, teraz masáže… zdá sa, že hmat zohráva v tvojom živote dôležitú úlohu.

Jo a je to paradox, protože zrovna to v sobě nemám a hrozně to chci mít, ten zemský živel…

Vedieť v sebe rozpoznať a vyvažovať živly by sa dalo nazvať umením žiť, čo myslíš?

Když už s tím živlem hmatatelně pracuju a aplikuju magický přemýšlení, zjišťuju, že tohle je ten život. Počítá se od detailu, od makroskopický úrovně. Každej pozdrav s člověkem, každej úklid, třeba tady, že to je ten život. Že život je to, že musíš vstát a dělat ten život, který máš, není to, že sedíš a teoretizuješ, což je skvělá část, ale reálně vstát a zažívat tu věc. A ono to není perfektní, je spousta situací, kdy si řekneš, teď jsem se sama sobě nelíbila nebo hele, ty lidi se mi nelíbili, bylo to zlý, ale to je právě život. Je hodněkrát nemilosrdnej, a to je právě to. Pro mě je umení žít umění to přijímat, zažívat to, neizolovat se. Veškeré problémy vznikaj, když se začínáš izolovat, jak od lidí, tak sám od sebe, od života. Jakmile skočíš do „varnýho hrnce" a zažíváš ho, hodně problémů opadne. Je to náročný a zároveň je to umění, žít v náročným prostředí. A v tom se snažíš za a) užít si to a za b) neztratit sama před sebou svůj obličej. Takže zachovat se tak, jak si myslíš, že je nejlepší.

 
 Aké si mala detstvo?

Netypické, protože jsem nechodila do školky. Bydlela jsem na Ukrajině na venkově a školka byla daleko, děti byly pořád nemocné, tak mě do ní nedali. Než jsem se dostala do Čech do první třídy, neměla jsem zkušenost s kolektivem. Paradoxně mě vychovávali prostřednictvím toho, že mě nevychovávali. Rodiče na mě neměli čas, taky se věnovali podnikání. Vyrůstala jsem s paníma na hlídání. Udělalo to samozřejmě hodně plusů a mínusů. Jedním z plusů byl prostor na zvídavost, musela jsem si sama vynalézat cesty, jak si ji naplnit. Cítila jsem se hodně času opuštěně, ale když jsem měla dobrou náladu, pracovala se mnou zvídavost. Moc mě nezkoumali, takže jsem se v patnácti letech pak dostala k psychedelikům a bohužel i jiným drogám a okusila zážitky změněnýho stavu vědomí hodně brzy ve svém životě, a to bylo pro mě taky silně formativní.

V akom zmysle to bolo formatívne?

Všechno má dvě strany, takže to mohlo dopadnout hodně špatně (smiech), ale naštěstí nedopadlo. Moc jim vděčím, protože jsem docela záhy v životě nakoukla za kulisy. Je to skvělý, se tam podívat, vřele doporučuju (smiech), ale jen, pokud si tě to volá.

V rámci diplomovej práce na FaVU v Brne si performovala odkaz vybraných tarotových kariet. Čím je pre teba tarot?

Tarot je pro mě mapa světa, vodítko v orientaci. Jeden z návodů, pro mě velmi sympatickej, jak si věci roztřídit. Kompas. Je to taky potrava pro moji mysl. Dokážu hromadu věcí popsat, třeba se děje nějaká situace a já si řeknu, á, čtyřka mečů! (smiech) Jde si na tom úplně ulítnout. Dalo mi to i sebevědomí v rozhodnutích, na cestě a ve světě. Přijde mi, že mu víc rozumím, světu, lidem – to zas díky astrologii, která je s tarotem spjatá – dynamice vztahů mezi lidmi, mých vztahů. Mám větší pochopení a smíření s věcma. Dřív se mi všechno zdálo víc nahodilý, jakoby mi to víc proplouvalo mezi prsty, protože jsem nechápala, jak to uchopit.

Ako si sa s tarotom zoznámila?

Zase přes rodinu. Pamatuju si už od dětství, že moje máma občas zašla k nějaké kartářce a když mi bylo asi dvacet, jela jsem s ní. Nikdy jsem si neříkala, že bych to dělala taky, ale jednou jsem pak sama něco řešila a jela jsem k tý paní sama. Rok po tom výkladu jsem si na to vzpomněla, že ten možný vývoj ta paní docela hezky načrtla.

Čo v tebe vyvoláva, keď si konfrontovaná s ľuďmi, ktorí považujú tarot za „báchorku“?

Vůbec se nezlobím. Chápu, že každý máme vlastní cestu a jak říkám, tarot je jenom jeden z nástrojů. Můj skromný názor je, že je to jeden z nejultimátnějších nástrojů, ale to je můj subjektivní názor. Kompasů, jak se dá orientovat ve světě, je hromada. Že to s nimi nevibruje, je z nějakýho důvodu – mají jiný nastavení, potenciál, kapitál duše a tak dále a je to úplně v pohodě.

Kedy si začala vnímať, že chceš tvoriť umenie?

Asi v dětství. Když si můžeš vybrat, jestli si půjdeš skládat puzzle nebo lego, já jsem šla automaticky kreslit. Věděla jsem, že mě to baví, vychovatelky to chválily, takže ten feedback se mi afirmoval a já jsem v tom měla větší sebedůvěru. Až s uměleckou vejškou jsem si to víc ohmatala, podtvrdila a tak. Pak jsem zjistila, že potkávám lidi, kteří se umění nevěnují, třeba inženýři, paní na úklid, a vůbec tak o sobě nepřemýšlejí, ale způsob jejich činnosti je občas vysoce umělecký. Zjistila jsem, že umění je něco, co nejde povrchově, ale jde to průřezově, že je to jako fraktál, že to může nabírat různý hábity projevu, že to nemusí být vůbec právě to kreslení, nebo že to je něco, co, nevím jestli všem, ale většině lidí je vlastní, mít nějakou kreativní sílu. A tenhle liberální postoj mám právě z tý vejšky. Mimochodem si myslím, že umělecké vejšky jsou nejlepší vejšky na světě a každej by je měl zažít (smiech), protože je to natolik uvolňující a z okovů vyndavající prostředí… Poskytnou ti tam veškerou půdu k tomu, aby mozek vyšel z hranic, a naopak, když třeba nevychází, oni to vidí a ptají se, proč tam jsi. Je to úplně krásný vtípek. Motivují tě přemýšlet nestandardně, nezavedeně, nekonvenčně. Ta zkušenost byla skvělá. A právě potom jsem začala o umění přemýšlet hodně široce, bezhraničně. Nemyslím si, že umění je doména jenom uměleckých médií. Sebevyjádření je už jenom o tom, jak držíš ruku, když povídáš, že už to je vlastně umělecký a sebevyjadřující a nese to emoci.

Ako by si teda definovala umenie?

Řekla bych, že je to žít s příchutí manýrismu. Umění žít se svou vlastní apropriací. Dávat do umění žít nějakou část sebe. Dotýkat se života a nějak se s ním korelovat a zároveň to dělat podle sebe. Jako nějaká extenze nereaktivnosti, protože jakmile na něco v životě reaguješ, třeba ani není čas reagovat podle sebe, takže spíš je to na úrovni instinktů. Pak je cesta nezareagovat vůbec nebo s klidem, to je cesta meditace. A pak je cesta umění, kdy si projdeš všechny tyhle cestičky a pak zareaguješ nějak, ale uděláš to podle sebe.

Najskôr asi treba vedieť, čo je tá naša rýdzosť, autenticita, ako sa to asi prejavuje…?

Jakmile vím, co je pravdivé pro mě, tak už je to dobře. Systém a doba jsou nastavené tak, že je to skoro až přebytek, vědet o sobě, kdo jsem – máme práce, děti, hledání bydlení, nakupování a u toho všeho musíme stíhat hygienu, vyspat se s partnerem (smiech)… Dokážu si představit, že hodně lidí bez jakékoli pomoci se tomu může hodně vzdálit, tomu hledání autentickýho já, a projít tak životem bez toho. Pak zase přijde reinkarnace do podobnýho levelu. Mám pocit, že já jsem měla nějakou úroveň privilegia, cejtím to, vím to. Cejtím za to obrovský vděk a zároveň zodpovědnost a vím, že to nebylo přáno všem, aby si mohli vzít pár let na zkoumání sebe sama. Zároveň si nejsem jistá, jestli je to privilegium, protože mi přijde, že i v hodně vytíženejch životních etapách je každý moment možnost zkoumat to své autentický já a poznávat ho. Ale přeju to všem a zároveň vím, že paradoxně je vše spravedlivé. Zároveň jsem z toho trochu smutná, protože nevidím pozadí toho systému, kdy se to přerozdělovalo, ale vím, že tam je. Je to abstraktní.

Vnímam ťa ako citlivú, ženskú, nežnú, zároveň na mňa tvoje „autentické“ ja a jeho prejav, napríklad na IG, pôsobia provokatívne. Vnímaš samu seba a to, čo tvoríš a prezentuješ ako provokatívne?

Už mě to napadlo, ale určitě to není záměr. Vlastně mě to těší, že se podání čehokoliv mého takhle překládá a nevím, co na to říct. Jestli jsem provokativní, myslím si, že je to kombinace všeho, co jsem na sebe v životě nabalila. Možná je to takový mix, který sám o sobě provokuje.

Myslím erotiku, ktorá je neoddeliteľnou súčasťou tvojej tvorby…

Určitě. Částečně je to asi taky výchovou, byť jsem teda taky byla vychovávaná ve vysoce věřící, pravoslavné rodině, tak můj otec, byť věřící, měl blízko k sexu. Je to zvláštní, říct to o svém tátovi, ale vyjadřoval to dost i doma před náma jako dětma, samozřejmě ve zdravých limitech, ale už tohle na mě v dětství působilo. A pak i astrologické rozpoložení mého natálního chartu ukazuje, že mám k tomu nakročíno. Je to moje estetika a baví mě to takto vyjadřovat, ukazovat. Spíš než provokace jsem se bála souzení, že se spousta lidí za to otočí ke mně zády, což se taky stalo. Od blízkých lidí a partnerů to není příjemné a zraňuje to, ale právě to, že žiju v tom autentickým já a tohle se děje, znamená, že ty lidi ke mně nepatří.

 
 Ako si vysvetľuješ negatívne reakcie na umelecké zobrazovanie ľudského prirodzenia?

Myslím si, že společnost je pořád nastavená tak, že není vhodné, aby se žena ke spoustě kontextů vyjadřovala. Kombinace sexu a muže je přijatelnější než ženy a sexu, ale už se to určitě mění. Nemůžu říct, že jsem feministka, bohužel, ale na hodně úrovních je mi to sympatický. Muž má ve společnosti docela dobrou roli a já ho ještě kolikrát opěvuju. Ale zároveň si myslím, že jsem hodně dominantní a nezávislej typ, takže to dělám tak, že ti muži vědí, že je opěvuju, jen protože mě to baví. Nemůžu si pomoct, kdybych dělala něco jiného, lhala bych sama sobě. Hodně jsem se setkávala s tím, že si lidi mysleli, že jsem hypersexuální a proto to takhle ukazuju, a hodně mužů, se kterými jsem randila, si myslelo, že potřebuji hodně moc partnerů a podobně. Není to pravda, mám jednoho partnera a jsem vysoce monogamní, nikdy mě netáhlo mít vícero partnerů nebo sexuálních partnerů naráz. Sex je pro mě zároveň velice důležitej, ale je to tak obšírné téma, že se lze bavit o kvalitě vs. kvantitě, o tom, co vůbec je sex, protože pro mě je sex tak široké fraktálovité téma, které začíná už od způsobu, jak mi můj partner řekne ráno ahoj. Je to zas spíš energie, jak to umění.

Je podľa teba masáž cesta k uzdravovaniu sexuality?

To je zajímavá otázka. Myslím si, že to určitě může být prospěšnej nástroj, ale že to není dostačující, je to jenom jeden z nástrojů z plejády dalších věcí.

Akých vecí napríklad?

Určitě by to mělo zahrnovat práci s vlastní psychikou, mentalitou, především sebevědomím, takže je to zase o tom projevování autentickýho já tak, abych s tím byla spokojená, aby se mi to líbilo. Jakmile se moje autentický já začne líbit mně samotné, nepochybuju o tom, že se to bude líbit jiným. Sebevědomí hraje v sexu obrovskou roli. Další z věcí uzdravování vztahu k vlastnímu tělu je asi láska… a ta zase přijde, jakmile si začneš sama sebe vážit, začneš se mít ráda a už začneš do sebe dávat nutričně kvalitní jídla, uděláš si čas na spánek, trávíš čas s lidma, se kterýma je ti dobře, vybíráš si dobré partnery, lidi, kteří tě podpoří na cestě, dostáváš se do situací, které harmonicky plynou a tak nějak se to všechno začne skládat. Ale každá věc je měnná, žejo, takže zabrousíš do těch dobrých poloh, pak se to zase změní, ale o tom to právě je. Umění žít je právě přijetí toho, že se to mění a umění bruslit na všech těch ledech a vybruslit tam, kam chceš.

 
Čo je pre teba chaos?

Něco co hrozně miluju (smiech) a myslím si, že je to vyvrcholení vesmíru. Sex univerza.

Čo považuješ za nebezpečenstvo?

Lidi, kteří postavili ego na nejvyšší možnou úroveň, kteří si myslí, že zdroj je ego. Temnou stránku osobnosti, lidi, kteří jednají zištně, nelidskost, vypočítavost. To považuji za nebezpečné.

Si Ukrajinka, takže mi nedá nespýtať sa, ako vnímaš v súčasnosti prebiehajúcu ruskú inváziu v tvojej rodnej krajine?

Ta situace mě strašně vytáčí a mrzí, v začátku války jsem to řešila hodně vehemetně, dali jsme s tehdejším přítelem jeho byt ukrajinským běžencům na půl roku a on se nastěhoval do mýho, menšího. Myslím, že Putin a celá ta jeho banda, včetně všech v tom zainteresovaných lidí jsou neskuteční zlosyni a ještě se v těch důsledcích sami náležitě vykoupou. Zároveň mám z toho pocit, že se paradoxně jedná o nějakou „závěrečnou“ fázi zlých procesů, co se tady na světě, nebo alespoň v tom regionu dějou. Nedokážu to víc vysvětlit, ale nějakej svěží vánek z pozadí cejtim, přijde to. Ukrajinci nesmí přestat být silní, a kdo může – podpořte je. Už jsem potkala celou plejádů Ukrajinců, co jsou tím dotčení, a každej se k tomu staví trochu jinak, v závislosti o kolik přišel. Těm míň dotčeným to otevřelo nový možnosti a nakoplo je to dál. Někomu to sebralo úplně všechno a naopak se mu život zhroutil. Je potřeba nezapomínat, že všechno je dočasný a z každýho hovna se jde vyhrabat, ale když ti to vezme tátu od tvýho mimina, dům a tvoje rodiče, tak ten život přestane dávat smysl. Proto říkám ještě jednou – kdo může, ať pomůže.

Kto je Erika Bezarova?

(smiech) Člověk… (smiech) … prostě človíček zažívající život, jeden z osmi miliard (smiech). Nevadí mi definovat se klasickýma definicema jako máma psa, milující partnerka, pečovatelka mých klientů, ségra mýho skvělýho bráchy a každá ta role je skvělá a většinu času si ji užívám, vodsaď-posaď… Všechny ty role, kdy zažívám život, jsou mi mnohem bližší, než o sobě říct, že jsem umělkyně, protože to může bejt vysoce teoretická poloha a pro mě je život kontakt s hmotou a hmotnými reáliemi, které začínají na základních dennodenních úkolech, které pořád opakuješ a jsi s nima v kontaktu.

 
 Ďakujeme za úprimný rozhovor a prajeme klubu Oasis_Bounty veľa spokojných členov! 

Zhovárala sa Elvíra